Příběhy na kůži - 1. část

Až vyjde měsíc nad tvůj stín

a duši sevře těžký splín,

neskrývej slzy do dlaní,

v tichu je lék i pokání. 

Jdi cestou, kterou srdce zná, 

kde věrný přítel domov má. 

Tam zastav se u známých vrat 

a zkus jen tiše zaklepat.

Snad neví, jak ti pomoci, 

v té chladné, stinné bezmoci. 

Však kam máš jinam kroky vést, 

na křižovatce pustých cest?

I když snad slova nenajde, 

tvůj smutek s ním snáz odejde. 

Jen sdílet ticho, blízkost těl,

 je lék, co by ti prospět měl.

On moudrost knih má ve tváři, 

když lampa tiše zazáří. 

Své ucho skloní k slovům tvým, 

jak rozplyne se těžký dým.

Má mysl léty učenou, 

pro duši tvou tak zmučenou.

 On vážně sedí, naslouchá,

 jak bouře v tobě utichá.

Snad rozumí těm příčinám, 

co přinesly stín do tvých bran. 

V té moudrosti je klidný řád, 

že při tobě chce věrně stát.

Mám návrh, co ti uleví, 

a nikdo se nic nedozví. 

Tvé trápení se ukáže, 

však mlčení ho sváže.

Jen důvěřuj a poslouchej, 

své obavy mi odevzdej. 

Udělej přesně, co chci já, 

ta chvíle bude jenom tvá.

Svou bolest světu neukaž, 

jen poslechni můj tichý vzkaz. 

To tajemství nám zůstane, 

než nový den zas nastane.

Tak stojím nahá před tebou, 

s tou nedůvěrou hrozivou. 

Mám věřit moudrým očím tvým, 

či zahalit se tajemstvím?

Však horší to už nebude, 

v co mi to děláš osude. 

Už nemám vážně co ztratit, 

chci bolest v ticho obrátit.

Tak odevzdám se zcela ti,

 ať se tvá vůle uplatní. 

Veď kroky mé, jsem tedy tvá, 

ať duše klid zas poznává.

Osud teď budu psát, 

už nemusíš  lidem lhát. 

Na tělo tvé, ten bílý list, 

kde každý bude moci číst.

Ať svět tu bolest uvidí, 

co skrývala se u lidí. 

Já vynesu ji na odiv, 

ať září jasně jako div.

Ten smutek, co byl jako mříž, 

teď na svém těle uvidíš. 

Ač písmo křičí do světa, 

tvá duše volně rozkvétá.

Hrot brku jemně hladí pleť, 

tu bolest vrací z hloubky zpět. 

Já v tichu, zcela bez dechu, 

teď hledám svoji útěchu.

Co dlouho spalo pod kůží, 

teď na povrchu zakrouží. 

Ten tlak, co dral se divě ven, 

je v modré lince zachycen.

Tak oddávám se psaní dnes, 

ať zmizí smutek, zmizí děs. 

Jsem listem v knize osudu, 

už nic víc skrývat nebudu.

Teď před zrcadlem tiše stojím, 

své rány s kůží v jedno spojím. 

Zřím bolest v lince na těle, 

co opouští mě nesměle.

Ta tíha, co mě dusila, 

svou temnou sílu ztratila. 

Už v duši není žádný mrak, 

co dříve zastíral mi zrak.

Stud nahoty je náhle pryč, 

když k volnosti mám tenhle klíč. 

Co nechtěla jsem vyslovit, 

teď kůže umí zachytit.

Zas oblékám si šaty své 

a kryji řádky bolestné. 

Pod látkou tajně zůstanou, 

ven na světlo už nevstanou.

Já nosím si to skrytě dál, 

jak přítel do mě vpisoval. 

Však rozdíl je v tom jediný: 

ten smutek zmizel z hlubiny.

Už netíží mě uvnitř tma, 

teď na kůži jen místo má. 

Jsem lehká, volná jako dým 

a  tajemství tak zahalím.

Už halím tělo do šatů, 

jdu vstříc již svému návratu. 

Pod látkou všechno zůstane, 

než nový den zas nastane.

Mé tajemství jde se mnou ven, 

pod oblečením skryto jen. 

Však pod látkou si tiše spí 

a duši moji netrápí.

Už v nitru mém je lehký klid, 

co toužila jsem v sobě mít. 

Jsem volná, kráčím do ticha,

kde konečně se dýchá.

Má duše se teď tiše směje, 

když kolem svět se divě chvěje. 

Nesu si tajné znamení, 

v tom davu, co se nemění.

Kdyby tak mohli cizí číst, 

ten popsaný můj bílý list! 

Kdyby zrak prošel skrze šat, 

co všechno by se mohli ptát.

Jen kousek chybí k zjevení, 

však chrání mě mé odění. 

S tou svobodou si pohrávám, 

že tajemství své jen já znám.

Pravdivá před všehomírem

Proč ten život v šedi spí? 

Kdo o vaší kráse ví? 

Proč jen ticho v domě máte? 

Před kým se to zamykáte?

Nechcete svět obarvit? 

Srdce prudce rozbušit? 

Najít v sobě skrytou krásu, 

navzdory vší moci času?

Pojďte se mnou do lesa, 

kde se tají nebesa. 

Odložte tam stud i šat, 

chci vás nahou zachovat.

Ať to tělo, co už zná, 

zase jiskru v sobě má. 

Pro ten pocit: „Jsem zas živá!“, 

co se ve vás tiše skrývá.

Vrásky jsou jen stopy času, 

mají svoji vlastní krásu. 

Proč se schovat, proč se bát, 

když to touží zachovat?

Ukaž kůži, ukaž stín, 

zbav se všech těch starých vin. 

Je to odvaha a vzlet, 

šokovat ten krásný svět.

Zahodit ostych a zvednout svou tvář, 

našla jsi sílu, co v hloubce se skrývá. 

Dnes nejsi stínem, jsi sluneční zář, 

na kterou objektiv s úctou se dívá.

V každé tvé lince je příběh a čas, 

nejsi jen obraz, jsi život sám. 

Děkuji za tvoji jiskru a jas, 

za čest, že tvou krásu zachovat mám.

Píšťala zpívá a tóny se vinou, 

v jejím srdci se probouzí čas. 

Vzpomínky na mládí najednou plynou, 

když v hudbě uslyší přírody hlas.

Znovu je dívkou, co miluje svět, 

cítí dech lesů i doteky v trávě. 

Láska jí vrací ten nádherný let, 

co v tónu píšťaly ožil teď právě.

Zlatavý paprsek korunou padá, 

přímo do srdce vlije jí jas. 

Příroda šeptá, že má ji tak ráda, 

a světlem zastaví plynoucí čas.

V té záři splývá s tou nádherou lesní, 

je vůní jehličí, dotekem skal. 

V posvátném tichu, kde nic už ji netísní, 

se stává krásou, jíž les si ji vzal.

Šat volně klesá a objímá zem, 

poslední slupka je svlečena z těla. 

Jsem nahá a pravdivá před všehomírem, 

tak, jak si duše vždy vzpomenout chtěla.

Kůže je světlem a dech proudem řeky, 

hranice těla se rozplývá v dál. 

Splynout s tou krásou už na věčné věky, 

být tím, co vesmír mi do vínku dal.

Melodie píšťaly v tichu se ztrácí, 

k lesnímu pokoji všechno se vrací. 

Jen tiché cvaknutí zazní tu tiše, 

když světlo na kůži příběh tvůj píše.

Tělo i duše teď svobodně plynou, 

s krásou a přírodou v jedno se vinou. 

Pravdivý obraz, co právě teď vzniká, 

hlubiny srdce se navěky týká.

Děkuji za sílu odložit svůj šat, 

že jsi se nebála takto tady stát. 

Tvá nahá krása je ryzí a pravá, 

jak země úrodná, co život dává.

Byl to dar sdílet ten jedinečný čas, 

kdy v tichu promluvil tvůj vnitřní hlas. 

Děkuji za tvoji důvěru a cit, 

v srdci mi zůstane tento vzácný klid.

V křesle se chvěji tou vzpomínkou žhavou, 

nestoudnost krásná mi krouží teď hlavou. 

Užila jsem si ten okamžik smělý, 

kdy šaty k zemi mi od těla sjely.

Vidím ho, jak snímky do rukou bere, 

můj obraz nahý se pod kůži dere. 

Věřím, že jen on tu krásu smí zřít, 

to sladké tajemství budeme mít.

Čekání na lavičce

Parkem kráčíš, je tu klid, 

necháš duši promluvit. 

Starosti už nevnímáš, 

v srdci jenom ticho máš.

Každou středu, stejný čas, 

hledáš v sobě vlastní hlas. 

Zastavíš se, dýcháš jen, 

aby zkrásněl všední den.

Ví, že je středa. Tudy chodí. 

Lavička v parku, tichý kout. 

Srdce ji vlastní zradou vodí, 

nemůže citu uniknout.

Chce ho jen vidět, vnímat pouze? 

Či doufá v návrat, v to „my dva“? 

Ač rozešli se, v skryté touze 

dál bezmocně tu vyčkává.

Potřebuji tě, vrať se zpět, 

jsi pro mě ten muž jediný. 

Ty naplňuješ můj celý svět, 

počítám bez tebe vteřiny.

Miluji tě, a chci jen tebe, 

život jsi můj i moje sny. 

Prosím, nechej už truců, sebe, 

ať jsme zas jedno, ať jsme „my“.

Odešel jsem, bylo toho moc, 

tvůj chtíč mě málem udusil. 

Chtělas mě vlastnit den i noc, 

bralas mi dech a zbytek sil.

Teď jinou mám, jsem spokojený, 

s ní žiju v lásce, v kráse jen. 

S ní je můj život naplněný, 

ty jsi už pouhý dávný sen.

Slibuji, budu hodná, tichá, 

poslušnost ze mě jenom dýchá. 

Udělám vše, co budeš přát, 

nebudu se už na nic ptát.

Změním se, lásko, pro tebe, 

snesu ti klidně modré z nebe. 

Jen se mi, prosím, navrať zpět, 

jsi pro mě život, jsi můj svět.

Jsi pro mě pouhá minulost, 

za námi spadl každý most. 

Nemá už smysl chtít to zpět, 

jinde je teď můj celý svět.

Rozhodnutí je neměnné, 

city jsou dávno zhašené. 

Svou cestu mám a po ní jdu, 

už nechci žádnou dohodu.

Tonu v té tmě a nevidím, 

jen o tvém světle tiše sním. 

Jsi paprsek v mé beznaději, 

stíny mě teď pohltit chtějí.

Jen ty mě můžeš vytáhnout, 

nedovol mi tu zahynout. 

Bez tebe tma mě pohltí, 

jsi lék i moje prokletí.

Dnes odmítl mě, nevadí, 

má láska si s tím poradí.

Snad příště už mě vyslyší, 

a bude ke mně nejbližší.

Já každou středu, v tichosti, 

tu budu stát, v své věrnosti. 

Dokud sám věci nezmění 

a neukončí mé soužení.